Termín „matrice“ pochází z latinského „mater“ – matka. V tomto smyslu můžeme uvažovat, že tištěný obraz je „potomkem“ ryté desky. Význam, který přisuzují umělci jednomu nebo druhému, se zde jeví jasně jako stupeň dovršení Oidipovského zlomu. Paradox grafiky spočívá v dualitě matrice– obraz. Každá z obou jednotek existuje výhradně pomocí té druhé. Dítě není kopií matky. Aby dosáhlo své vlastní existence, musí se od ní oddělit. Vzniká tak dvojí autonomie. Vzdálenost mezi oběma póly matrice a obrazu je tak velká, že každý má svou vlastní existenci.

Psychologové Henri Wallon a Jagues Lacan ukázali, že utváření mluvy dítěte s sebou přináší dvojí zlom: ten, kterým se nemluvně odpoutává od předmětů, které ho obklopují a rozpoznává jejich obrazy, a ten, kterým se dítě odpoutává od obrazů a dostane se k pojmu předmětu. Ve stejné době, kdy dítě tvoří svou mluvu/jazyk, vytváří svou identitu ve dvou fázích: již není integrální součástí mateřského těla, jehož zřetelný obraz si uvědomuje. Je jedincem uprostřed rodiny. Toto poslední stádium se uskuteční plně podle „Oidipa“. Veškerá forma uměleckého vyjadřování se zakládá na tomto „počátečním zlomu“. Takto se dostaneme k myšlence pomocí obrazu a dále pomocí piktogramu, který nahradí reálný svět, jehož zobrazení poskytuje pomocí zdánlivého obrazu, dříve než se dovrší pomocí slova. Na výstavě je prezentována instalace site-specific z tiskových matric a tisků.