Výstava Miloslava Polcara s názvem Absorpce navazuje na autorovy dlouhodobější tvůrčí koncepty pojmenované: Jedna z druhé, Vedle přes a skrz, Transfer, Prostor grafiky, Prostupování světla a tvarů, Intermundia, Otisk, Otevřené médium, Transpozice anebo poslední samostatnou výstavu uskutečněnou v Andělské hoře pod názvem Ex Matre. Tradičně jsou ve výstavním prostoru prezentované velkoformátové práce v kombinovaných technikách od grafického postupu k malbě s autorskými specifickými výtvarnými postupy, které přesahují do intermediální tvorby. Hlavním nositelem tvorby je papír, jako hlavní výtvarné médium se svými specifickými možnostmi, které je nutno ale dobře znát, zvláště pokud se jedná o rýžový papír.

Miloslav Polcar představuje svá velkoformátová plošná a trojrozměrná díla, která pozbývají charakter polopatistických obrazů se symbolickými vzkazy. Celý výstavní projekt pod názvem Absorpce svým významem plně vystihuje autorovu shrnující myšlenku vycházející z předcházejících cyklů a konceptů, které v minulých letech na veřejnosti prezentoval. Absorpce je do určité míry velmi abstraktním pojmem, který v sobě skrývá mnohé konkrétnosti; pohlcování, vstřebávání, sílení či zeslabování, v elektromagnetickém záření jde o průchod částic. Tvary a barvy jsou v neustálém pohybu, v dynamické křivce kulminující do exploze barev a tvarů, poutají divákovo oko a vedou ho z jedné bouře do druhé. Pohyb je zachycen v malbě, za přítomnosti matric. Matrice stojí v samé opozici, je soběstačným výrazovým prostorovým dílem, avšak v případě grafického principu je pouhým nástrojem. Lze tak hovořit o dvojí autonomii – neopakujícího se autorského tisku a prostorově hluboce řešené matrice, tedy reliéfu.

Při dovršení dvojí výtvarné realizace, lze okamžik limitovat pojmem pro čas jako bod pro prostor. Nicméně v rovině prožívání se přítomný okamžik neredukuje na jakýsi ideální předěl minulosti a budoucnosti. Okamžik tisku má vždy i nějaké své trvání. Vnitřní uspořádání plošných artefaktů s reliéfními matricemi tvoří dohromady jakýsi organismus všech prvků, mající svojí autonomii, komunikující se sebou, tím poodhalují svojí funkci afektivního vztahu. Matrice má svoji paměť, svoje vzpomínky, které se propojují s novými. Jednotlivé grafické výstupy vystupují a propojují se s novými vzpomínkami, avšak každý nový výstup má mimořádný charakter, buď jako opakující se konkrétní situace či jako duchovní opakování. 

Matrice proto má svoji trvalou paměť, je definována vztahem a obsahovou souvislostí. Má povahu paradoxu implikace, definované vztahem. Matrice má povahu paradoxu. Jsou zde dva výroky. Výrok matrice. Výrok nového a dalšího tisku. Každý nový tisk má svoji novou povahu. Leč mají všechny společnou, zrcadlově obrácenou, podobu – otisk. V případě MP je situace zcela odlišná, matrice jsou tvořeny z tradičních nebo novodobých materiálů, za účasti experimentů, vlastních vyzkoušených postupů, které přinášejí nové pohledy na celou grafickou problematiku. Znalost grafického řemesla se zkušenostmi s východní tradicí tisku a tiskařských postupů, v kontextu s ručním papírem umožňuje autorovi dosáhnout účinků, kdy se stírá hranice mezi grafikou a malbou. Stejný technologický autorský postup nacházíme i v autorských knihách. Barevnost se neomezuje pouze na kontrast černé a bílé, přesto hluboká znalost východního tisku umožňuje MP využít bohatou tonální škálu v jemném rozlívání se barvy v ploše papíru. Barva se tak rozlévá do všech koutů obrazu po celé ploše, žene se jako láva a matrice uchovává pouze kompoziční rámec díla. Chromatické tisky na bílé prázdné ploše znesnadňují dešifrovat divákovi poznání o jakou výtvarnou oblast jde. Barevně plné neohraničené plochy ve vzájemném kontrastu jsou přitom řízeny hluboce řezanými, propalovanými, leptanými liniemi matrice. Barva, barevná plocha je zde výrazovým a nejdůležitějším komunikativním prostředkem odkazuje k názvu výstavy k přelévání, pohlcování, ztrácení se, kmitání k věčnému pohybu.

Otisk MP zásadně mění svojí grafikou funkci a díky ní přepisuje grafickou definici a přestupuje do nové výtvarné oblasti, díky svým experimentům. Při konfrontaci s dílem máme pocit neomezených tvůrčích možností.