Cena V. Boudníka
císařská konírna, pražský hrad
11. 4. – 12. 5. 2024
úvodní slovo: Lenka Vilhelmová
Při konfrontaci s dílem máme pocit neomezených tvůrčích možností.
Grafická tvorba Miloslava Polcara se v posledních letech představuje plynule přecházejícími tvůrčími koncepty, podle nichž jsou zároveň pojmenovány samostatné výstavy, jako například Absorpce 2022, Ex Matre 2022, Transpozice 2021, Otevřené médium 2019, trvale v charakteristických výtvarných intencích. Hlavním nositelem tvorby je papír jako primární výtvarné médium se svými specifickými možnostmi, které je nutno ale dobře znát, zvláště pokud se jedná o rýžový papír.
Miloslav Polcar předstupuje před diváky vždy velkoformátovými plošnými a trojrozměrnými díly, jejichž esence není vyřčena explicitně, nechává divákovi prostor pro dotvoření jeho vlastní představivostí. Díla jsou pojmenována abstraktními názvy, které v sobě skrývají mnohé konkrétnosti – pohlcování, vstřebávání, sílení či zeslabování, v elektromagnetickém záření se jedná o průchod částic. Tvary a barvy jsou v neustálém pohybu, v dynamické křivce kulminující do exploze barev a tvarů, poutají divákovo oko a vedou ho z jedné bouře do druhé. Pohyb je zachycen v barvě, za přítomnosti matric. Matrice stojí v samé opozici, je soběstačným výrazovým prostorovým dílem, avšak v případě grafického principu je pouhým nástrojem.
Lze tak hovořit o dvojí autonomii – neopakujícího se autorského tisku a prostorově hluboce řešené matrice, tedy reliéfu.
Při dovršení dvojí výtvarné realizace lze okamžik limitovat pojmem pro čas jako bod pro prostor. Nicméně v rovině prožívání se přítomný okamžik neredukuje na jakousi ideální hranici minulosti a budoucnosti.
Vnitřní uspořádání plošných artefaktů s reliéfními matricemi dohromady tvoří jakýsi organismus všech prvků mající svoji autonomii, komunikující se sebou, a tím poodhalují svoji funkci afektivního vztahu.
Matrice má svoji paměť, své vryté vzpomínky, jež se propojují s novými. Vzniklé jednotlivé grafické stavy splývají novými reminiscencemi, toto každé novum má mimořádný charakter – buď opakující se konkrétní situace, či duchovní iterace. Matrice má proto svoji trvalou paměť, je definována obsahovou souvislostí, vztahem, jenž určuje její povahu paradoxu implikace.
Jsou zde dva výroky.
Výrok matrice.
Výrok nového a dalšího tisku.
Každý nový tisk má svoji novou povahu.
Leč všechny mají společnou zrcadlově obrácenou podobu – otisk.
V případě Míly Polcara je situace zcela odlišná, matrice jsou tvořeny z tradičních nebo novodobých materiálů, za účasti experimentů, vlastních vyzkoušených postupů, které přinášejí nové pohledy na celou grafickou problematiku. Znalost grafického řemesla se zkušenostmi s východní tradicí tisku a tiskařských postupů, v kontextu s ručním papírem, umožňuje autorovi dosáhnout účinků, kdy se stírá hranice mezi grafikou a malbou. Stejný technologický originální postup nacházíme i v autorských knihách. Barevnost se neomezuje pouze na kontrast černé a bílé, přesto hluboká znalost východního tisku Mílovi umožňuje využít bohatou tonální škálu v jemném rozlívání se barvy v ploše papíru. Barva prostupuje do všech koutů obrazu po celé ploše, žene se jako láva a matrice uchovává pouze kompoziční rámec díla. Chromatické tisky na bílé prázdné ploše znesnadňují dešifrovat divákovi poznání, o jakou výtvarnou oblast se jedná. Barevně plné neohraničené plochy ve vzájemném kontrastu jsou přitom řízeny hluboce řezanými, propalovanými, leptanými liniemi matrice. Barva a její plocha je zde nejdůležitějším výrazovým a komunikačním prostředkem.
Závěrem je dobré alespoň uvést Mílovu bohatou kolektivní výstavní činnost na rozhraní roku 2023 a 2024; veřejnost zcela jistě zaujala autorská kniha ve formě objektu na vídeňské scéně v Albertina Modern v rámci mezinárodní výstavy Connected III. Tomu předcházela kolektivní prezentace Dimenze v Orlické galerii v Rychnově nad Kněžnou, vzápětí následovalo V umění volnost v Clam-Gallasově paláci jako připomínka výročí 160 let od založení Umělecké besedy v Praze. A nyní připravuje samostatnou výstavu Sedimenty (s Honzou Měřičkou) pro Galerii Škroupovka v Hradci Králové.
Foto: David Polcar